Jisté je, že všechno podstatné se odehrálo v Praze. V regionech vystupovali jenom rozjaření statisté, upozorňuje publicista František Roček.

Klid v pohraničí a pivo za 3,80

V lednu jsem jako svůj první článek v novinách uveřejnil reportáž v ústeckém krajském sobotním vydání novin Průboj 13. 1. 1990. Titulek reportáže byl jednoduchý: „Listopad“. Byla to první celostránková reportáž na pokračování o tom, co se v listopadových dnech dělo v Ústí nad Labem.

Že se něco děje prakticky dorazilo do města až 20. listopadu. V článku jsem napsal o prvních poněkud jasnějších informacích od lidí z ústeckého magistrátu alias městského národního výboru:
„…. Členka KSČ zvedá sluchátko, usměje se a podává mi sluchátko. Její manžel byl v té době na Václavském náměstí, v úřední budově, a proto byl svědkem demonstrace. Byl svědkem nesení hrnce s gulášem k promrzlým studentům u hlavy svatováclavského koně… Začal jsem pomalu věřit, že na Václavském náměstí je na sto tisíc živých duší…
… Hlava mi třeštila svatováclavskou přítomností. Dopotácel jsem se do bufetu. Bufet šuměl svým všedním ruchem. Zvedl jsem dva prsty. Výčepní obeznámen se symbolikou mi šoupl dvě piva. Tehdy jsem nevěděl, že ony dva prsty ukazující dvě piva budou za několik málo dní mnohokrát symbolizovat něco úplně jiného.
20. listopadu ale nic nenaznačoval vítězství…Zaplatil jsem za pivo 3,80…
… Vadilo mi, že jsem se nemohl ze svatováclavského pozdvižení v Praze radovat. Radost je trvalejší než vzrušení. Radost předpokládá budoucnost a já jsem nevěřil, že lidem jejich vzrušení vydrží déle než dva tři dny… Šestnáctiletý kluk mi před dvěma lety vážně povídal, že vstoupí do strany, aby jeho děti mohly bez problémů studovat. Že nevěřil takřka ničemu z toho, co by jako člen KSČ měl vyznávat, to bral jako samozřejmost. Správný člen strany podle něho nemůže věřit tomu, co by měl vyznávat… V šestnácti letech věděl, že své děti, které měl ještě v šourku, může zajistit jen lží. Naprostá deziluze plus láska k přírodě. Hybrid přítomného mládí. Byl hrdý na to, že byl ochranářem přírody…“

TV noviny ukazovaly, jak v Praze vzrůstá teplota, ale u nás byl klid.

Dále jsem napsal: „V provinčním inverzním polovelkoměstě se ale nedělo nic. Jen študáci z pedagogické fakulty měli nekonečný mítink. Nikoho cizího nepouštěli večer na kolej. Začali vařit svůj lektvar nesouhlasu. Jinak byl ústecký den dnem nikoho. Demarkační čarou mezi nesouhlasem a apatií.“

Psal se 21. listopad. V reportáži jsem o tomto dnu napsal, že když jsem se odpoledne objevil na koleji pedagogické fakulty, a hovořil jsem s lidmi ze stávkového výboru, kolej byla v Ústí osamocena ve svém protestu.

„Studenti se báli policejního zásahu. Střežili kolej před provokatéry. Stávkové hlídky nikoho nepustily na akademickou půdu. Bdělost se vyplatila. A přesto někdo se k nim vetřel, dal na nástěnku provokační leták, své dílo vyfotil a rychle zmizel…
… Za několik hodin mělo dojít k prvnímu vážnému průzkumu situace bojem. Osm set studentů se mělo přesunout do velkého sálu kulturní velebudovy… V sedm hodin večer … se bude číst a diskutovat o dnešku. Takové množství studentů na cestě za kulturou, to znamená nebezpečí provokace a bleskového zásahu policejního sboru…“
Studenti našli jednoduché řešení – rozcházeli se všemi směry ve skupinkách po třech čtyřech a směřovali do města.
„Šel jsem s kamarádem studentem a nebylo nám do zpěvu. Vzal jsem si na sebe pro jistotu nejstarší a nejošklivější kalhoty a nejstarší bundu… Po cestě jsme naštěstí neviděli ani jednoho uniformovaného muže. Někteří studenti ale v jedné z postranních ulic viděli zelené antony…“

Teprve v ten večer se začalo Ústí nad Labem pomalu probouzet do listopadové horečky…

Fetovali jsme vůni změny, byla opojná. Na týden ti, kteří nemuseli do práce, mohli prožívat také v ústeckých ulicích pohyblivý svátek. Poprvé a naposledy v životě…

Bylo mi tehdy 34 let. Klíči jsem tehdy necinkal, protože jsem buď měl ruce v kapsách, nebo jsem v ruce držel láhev. Amen.